Štíři

Chov
V této kapitole se pokusíme shrnout obecné poznatky o chovu štírů a odpovědět na nejčastější dotazy laické veřejnosti, zájemců o chov a začátečníků. Upozorňujeme, že jsme chovatelé, nikoliv vědci, takže nechť toto čtenář bere v potaz. Vynecháme popisy štířího těla a další podobné věci – v tomto ohledu nechť se zájemci obrátí na odbornou literaturu.
Ohledně štírů panuje řada mýtů a většina se týká toho, čím jsou nejznámější – jejich jedovatosti. Ve skutečnosti jen malá část z dosud popsaných druhů může člověka ohrozit na životě a žádný dosud známý druh štíra nedokáže spolehlivě zabít zdravého dospělého člověka. Nejnebezpečnější druhy z hlediska jedovatosti jsou Androctonus australis a Hottentotta tamulus, k dosti jedovatým pak patří Leiurus quinquestriatus, Tityus serrulatus, Tityus bahiensis, Hottentotta gentili, Centruroides exilicauda, Parabuthus granulatus. Mimo čeleď Buthidae je nebezpečný zřejmě jen Hemiscorpius lepturus, s nímž se v chovech prakticky nesetkáte. Vesměs všichni zástupci rodů Leiurus, Androctonus a Hottentotta jsou považováni za dosti jedovaté štíry. Nemáme zatím osobní zkušenost s uštknutím žádným z těch "top" štírů, ale z ústních sdělení ostatních kolegů chovatelů se všechna uštknutí odehrála bez výraznějších zdravotních problémů. Možná bychom v budoucnu mohli tomuto věnovat samostatnou kapitolu v případě zájmu o "bitereporty". Navzdory jedovatosti a opravdu velice účinnému jedu je nebezpečnost těchto tvorů otřesně démonizována -  před časem jsem sledoval dokument s mnou jinak oblíbeným "Wild Frankem" a nevěřil jsem vlastním uším, když tam na kameru ukazoval štíra Parabuthus transvaalicus a s vážnou tváří tvrdil, že každý třetí uštknutý umírá. To je samozřejmě naprostá lež a opravdu mne mrzí, když i takovíto lidé podporují démonizaci těchto zvířat. Skutečnost je taková, že štíři svým jedem velmi šetří a při uštknutí ho vpraví do rány dosti málo a hlavně se snaží podobné situaci ze všech sil vyhnout – jsou to vesměs plachá stvoření, která vždy volí především ústup a teprve v situaci, kdy již nemají na vybranou, volí uštknutí. K bezpečnému chovu i těch nejjedovatějších druhů v domácích podmínkách tedy postačí dobře zajištěná ubikace a dlouhá pinzeta. 
Nechceme tu opakovat stokrát vyřčené fráze, ale rozhodnete-li se pro chov štírů, je dobré si rozmyslet, co od svého chovance očekáváte a zda-li jste schopni mu poskytnout adekvátní podmínky k životu. Štíři toho mnoho nepotřebují, stačí jim přiměřeně velká ubikace, substrát a úkryt. Ovšem většina druhů potřebuje vytápění, neboť pokojová teplota (myšleno nejběžnějších 20-23 stupňů) většině těchto štírů k životu opravdu nestačí, zejména ne k jejich vývoji. Platí to zejména u pouštních druhů - lidé si často myslí, že to půjde i s pokojovkou, ale mohu vás ujistit, že nepůjde. Štír může při této teplotě vydržet dlouho, ale bude strádat, nebude se svlékat a časem uhyne, neboť nižší teplota znamená pomalejší metabolismus, čili jeho vývoj se zpomalí až zastaví.Samotné vytápění lze zajistit vícero způsoby, mně osobně se nejvíce osvědčují topné kabely v uzavíratelných skříních, ale samozřejmě je možné použít i různé topné podložky, kameny či žárovky. Každý preferuje jiný způsob, uvedu zde ale aspoň některé "nedostatky" či výhody jednotlivých způsobů. U topných kabelů je možné vytápění zespodu, ideálnější je ale z boku. Zvolíme-li variantu zespodu, je třeba štírovi zajistit i chladnější část terária a vytápět tedy maximálně polovinu, spíše ale jen třetinu podloží. U topných podložek platí v podstatě to samé. Žárovka nejlépe simuluje štírům sluneční záření, je ale třeba zde zmínit, že zatímco teplo štíři potřebují a vyhledávají, samotné záření jim vadí – i proto jsou to převážně noční tvorové. Takže když jim budete topit žárovkou, máte  u řady druhů jistotu, že je přes den příliš neuvidíte. Vytápění je dobré přizpůsobit teplu, s jakým se setkávají v přírodě, tedy topit přes den a na noc topení vypínat. Zde je třeba zmínit ještě jednu důležitou věc, která není příliš známá – štíři nepotřebují k úspěšnému růstu a prospívání nutně cyklus den-vytápění, noc-chladno. Je možné klidně i v noci topit a přes den mít topení vypnuté – já osobně topím štírům vždy, když jsem doma a jelikož pracuji na směny, mají to dosti nepravidelné a osobně se domnívám, že jim ona nepravidelnost spíše vyhovuje. Každopádně je dobré prostě část dne vytápět a po zbytek dne topení vypínat.
Štíři obývají rozličné biotopy, téměř každý druh vyžaduje v něčem individuální přístup, pro začátek však postačí, rozdělíme-li je do tří hlavních skupin – 1) pouštní a polopouštní druhy, 2) pralesní druhy, 3)suchomilné, lesní druhy.

 
Pouštní druhy – většina tzv. pouštních druhů štírů ve skutečnosti není zase až tak pouštní, obývají obvykle spíše okraje pouští, kde se ještě vyskytuje vegetace. Z tohoto důvodu žádným svým chovancům nedávám coby substrát čistý jemný pouštní písek, nýbrž směsku písků různé zrnitosti a zeminy(rašeliny). Nedá se říct, že by jim samotný jemný písek vyloženě vadil, ale nepohybují se po něm úplně dobře, při navlhčení se z něj utvoří takové "bahno", které se pak na štíra lepí a mně osobně se neosvědčil. V reálu ale není chybou chovat pouštního štíra klidně i na lignocelu či rašelině – důležité je, aby byl substrát zcela suchý a aby byla nízká vzdušná vlhkost a omezila se tak možnost napadení plísněmi, na něž některé druhy štírů velice trpí (rody Buthacus, Buthus, Androctonus...). Zde je potřeba uvést, že tyto druhy štírů nepotřebují mít neustálý přístup k vodě – já osobně dávám odrostlejším kusům mělkou napáječku, kam čas od času doplním vodu, jinak vůbec nerosím. "Čas od času" znamená, že není žádoucí, aby měl pouštní štír napáječku neustále plnou vody, která se samozřejmě odpařuje a zvyšuje vlhkost. Z tohoto důvodu je třeba volit dobře odvětrávanou ubikaci, aby nedocházelo k přílišnému zapaření. Odrostlým kusům stačí vodu dát klidně jednou za týden či dva. Štíři nejsou jako savci, nepijí průběžně pořád, napijí se jednou za čas, aby se zavodnili a pak vydrží bez vody i poměrně dlouho, získávájí ji rovněž z potravy. Pouštní štíři jsou méně společenští, než např. štíři pralesní, ale i oni se za určitých podmínek dají chovat skupinově.

Pralesní druhy - Jak už název napovídá, jedná se o štíry obývajicí vlhké prostředí pralesů. Ovšem v praxi to neznamená že je nutné jim v ubidaci vytvořit "bažinu". Je třeba si uvědomit, že důležitá je vyšší vzdušná vlhkost, nikoliv vlhkost substrátu – ten může být klidně i zcela suchý, pokud se daří držet vysokou vzdušnou vlhkost častým rosením. Asi nejosvědčenějším způsobem chovu je držet jednu polovinu ubikace sušší a druhou vlhčí, ovšem s mírou. Do vlhké části můžeme umístit i napáječku, například víčko od pet lahve. Je však třeba zvážit zda je štíř dostatečně velký na to aby se v ní neutopil. I zde ale existuje snadné řešení – stačí vyříznout vnitřek víčka „petky“, který má mnohem nižší okraj a získáte tak mělkou napáječku i pro mrňata. Štíři se rádi napijí i z narosené štěny(většina štírů tento způsob upřednostňuje), ale u velkých druhů slouží plná napáječka i k udržení požadované vlhkosti a některé druhy se v ní občas i přímo „koupají“. I zde hraje významnou roli dostatečné větrání(to platí u všech štírů), špatně větraná ubikace se zapařuje a je v ní vyšší riziko vzniku plísní. Je ovšem třeba bráti do úvahy, že příliš odvětrávaná ubikace rychleji vysychá a je tedy nutné ji častěji rosit. Z tohoto důvodu se nedá správně odpovědět na dotazy typu „jak často mám rosit svým Heterometrusům?“ - záleží prostě na konkrétní ubikaci a ostatních podmínkách. Terárium pralesních štírů je náročnější na údržbu, neboť je třeba pravidelně odstraňovat zbytky potravy, které začnou plesnivět a jsou navíc živnou půdou pro rozšíření nejrůznějších roztočů. Toto je třeba vzít v potaz zejména u skupinových chovů, kde je prostě onoho odpadu mnohem více, než u ubikace s jedním štírem. Co se týče teploty, tak  ani většině pralesních druhů nestačí běžná pokojová teplota, najdou se samozřejmě výjimky, ale obvykle se nejedná o běžně chované druhy. Pokud tedy nemáte pokojovou teplotu 26 a více stupňů, je nutné štírům přitápět. Pralesních štírů je mnoho druhů, jsou vzhledově i velikostně značně variabilní a liší se i životními projevy (některé druhy hloubí nory, jiné naopak žijí pod kameny, ve vegetaci, v hrabance, nebo i na stromech pod kůrou atd...). 

Suchomilné, lesní druhy – sem patří vesměs všechny druhy, které nelze zařadit mezi pouštní ani pralesní a často se s oběma typy dosti prolínají, je tedy nejtěžší tuto skupinu nějak obecněji charakterizovat. Podmínky u nich lze nastavit přesně jako kompromis mezi pouštními a pralesními druhy – teplo, ale nikoliv takové, jako u poušťáků, sucho, ale nikoliv tak vysoké, jako u pouštních štírů atd. Dají se sem zařadit zástupci rodů Opistophthalmus či Hadogenes, které lze označit způsobem chovu až za "polopouštní" štíry, ale třeba i zástupci rodu Euscorpius, kteří vyžadují teplotu i vlhkost jinou. Obecně je ale u takových štírů lepší držet vlhkost co nejnižší a dopřávat případně svým chovancům častěji pít.

Skupinový chov štírů obecně
Častou otázkou při chovu štírů je jejich chov ve skupině. Existují druhy, u nichž kanibalismus prakticky nezaznamenáte(T.stigmurus, T.serrulatus), ale u většiny druhů štírů společné soužití zdaleka tak idilické není a občas ke ztrátám dochází.Pokud se přesto rozhodnete zkusit společný chov samotářštějších druhů štírů, je dobré dodržet několik zásad – 1)je nutné založit celou předpokládanou skupinu najednou, tzn. nepřidávat tam postupně další jedince. 2)Celou skupinu při jejím založení dát do neutrálního prostředí, utvořit pro ně prostě novou ubikaci a přiměřeně prostornou. 3)dopřát štírům dostatek soukromí a připravit pokud možno více úkrytů, než-li je štírů v ubikaci. 4)často krmit. 

Štíří vývoj
Štíři se jako ostatní pavoukovci svlékají – narozdíl od široce rozšířených sklípkaních samic se ale po dosažení adultu již nesvlékají. Počet svleků, potřebných do adultu, závisí na druhu i podmínkách – je běžné, že u generace F1 stačí konkrétnímu druhu např. 6 svleků do dosažení adultu, ale u generace F2 je již potřeba svleků 7. Bližší info k tomuto naleznete v článcích o konkrétním druhu či rodu štírů. Je důležité rozeznat blížící se svlek a štíra nerušit, či mu nenechávat v ubikaci žádný krmný hmyz – narozdíl od pavouků, kteří jsou schopni si umotat hnízdo či se zapříst v noře, štír tuto možnost nemá a během svleku je naprosto bezbranný. Před svlekem je štír neaktivní, na vyrušení obvykle reaguje pouze úhozy “ocasu”(ano, ocas to ve skutečnosti není, ale pro snažší pochopení používáme tento hovorový výraz) – jeho pohyby jsou pomalejší, neutíká a pohybuje se obtížněji – pro laika někdy nebývá snadné toto rozeznat, proto je třeba u tlustějších štírů při krmení brát na to zřetel a raději nenechávat v ubikaci žádný krmný hmyz. Je dobré si zapisovat datum každého svleku, tím získáte lepší přehled o svlecích obecně a můžete tomu přizpůsobit četnost krmení. U některých druhů mohou být v optimálních podmínkách intervaly mezi jednotlivými svleky značně krátké, případně dojde-li ke změně podmínek a přechodu z nižší teploty do vyšší – nejkratší čas, který si vybavuji je 16 dnů mezi svleky u Hottentotta jayakari. Podmínky jako takové mají zásadní vliv na dobu dospívání – pouštní štíři jako např. Leiurus quinquestriatus či Androctonus australis mohou dospět za 8 měsíců, ale může jim to trvat i několik let, bude-li docházet častěji ke změnám podmínek, či budou-li drženi v příliš nízké teplotě. Některé druhy štírů ke svleku využívají kůru, o níž se zachytí a z níž se vysvléknou (Tityus, Centruroides, Heteroctenus), nemají-li ale nic podobného k dispozici, obvykle si poradí i bez toho. Někdy se štír svléká i na zádech – lze to poměrně často pozorovat např. u Parabuthus transvaalicus.

Krmení štíra
U štírů obykle platí pravidlo, že přemůže kořist o velikosti svého těla bez “ocasu”. Samozřejmě liší se to druh od druhu a vliv na to má i nasycenost – vyhladovělý štír po svleku více riskuje a pustí se i do velké kořisti, je-li ale nasycený, nemá důvod riskovat. Nejběžnějším krmivem jsou cvrčci, švábi či mouční červi, pro větší druhy pak sarančata. Každé má nějaké výhody i nevýhody. Cvrčci jsou většinou druhů štírů obecně asi nejlépe přijímáni a jsou nejdostupnější ve velkém množství. Jenže tím výhody tohoto krmiva končí – cvrčci jsou zdrojem roztočů, v chovech cvrčků se vyskytují i různé na štíra přenosné plísně. Je tedy opravdu třeba si v jejich případě hlídat kvalitu a najít si dobrého chovatele. Koupíte-li si cvrčky od neznámého prodejce, doporučuji si je opravdu prohlédnout lupou, pokud vám na vašich chovancích záleží.Švábi jsou v tomto ohledu lepší variantou, ale některé druhy štírů je odmítají. Nejběžnější jsou u nás Shelfordella lateralis(dříve S.tartara), či Blaptica dubia. Další výhodou z jejich strany je, že neohrozí tolik štíra při svleku, u “dubií” jsem se ještě nesetkal s tím, že by štírovi ublížily. Moučné červy lze také využít jako krmivo, platí ale to samé, co u švábů, štíři je obvykle příliš nemusí a navíc mají tendenci se hned zavrtat do substrátu, takže ztrácíte přehled o jejich přítomnosti v ubikaci a mohou svlékajícího se štíra při svleku usmrtit. Velkým štírům lze dávat sarančata – štíři s mohutnými klepety(Heterometrus, Pandinus, Hadogenes, Opistophthalmus) vyloženě preferují velkou kořist a nejvhodnějším krmivem pro ně jsou tedy buďto sarančata či velcí švábi jako Blaptica dubia.